Články - archiv

Velký učitel: Gerry Wallner

Rozhovor s člověkem, kterého netřeba představovat...

Hodně cestujete po světě v rámci různých kongresů. Jsou země, kde mají lidé tak charakteristické rysy, že i kdybyste se tam znenadání ocitl, věděl byste "aha, jsem v Německu" - například?
Uf, uf, uf... Někdy, ano. Poznám to podle způsobu oblečení, podle toho jak se chovají. Třeba kdybych byl v Německu a jel výtahem nebo šel po chodbě, tak mě nikdo nepozdraví "ahoj", vždycky se spíš odvrátí. V jiných zemích, např. tady v Čechách, lidé říkají "ahoj", jsou více otevření, více přátelští. V zemích bývalého "východu" se díky tomuto přístupu lektorovi lépe cvičí.

V České republice, potažmo bývalém Československu, jsou bohaté kořeny tradice cvičení na hudbu - od Tyrše přes sokolské slety a spartakiády, které převzaly dobré jádro, ale byly bohužel zprofanovány režimem. Máte dojem, když pozorujte naše cvičence, že se to odrazilo i do rekreačního aerobiku?
Lidé jsou tu více disciplinovaní. Je na nich vidět, že chtějí cvičit. Umí si to také lépe užít, je s nimi větší legrace. Možná je to tím, že už necítí nad sebou kontrolu bývalého režimu. Němci jsou například jiní, přistupují k lektorovi "tak nám to ukaž a my to zvládneme". Češi si to umí užít, cvičení jim dělá radost a lektora také za jeho práci ocení.

Téměř do roku 1990 jsme byli izolováni od světa, informace o aerobiku se k nám dostávaly velmi sporadicky. Co jste si pomyslel, když jste poprvé uviděl v akci některé naše instruktory? Ale doopravdy.
Uf. Dobrá otázka. Když jsem sem přišel, tak jsem o situaci tady nic nevěděl. Nesnažil jsem si ani nic představovat, neměl žádná očekávání. Věděl jsem, že "východ" byl dobrý v gymnastice, ale nevěděl, co mohu očekávat v aerobiku. Lidé se uměli dobře pohybovat, byli na tom po této stránce dobře, ale učitelství - umění učit - bylo špatné. Instruktoři to nedokázali lidem odlehčit, brali to moc vážně.

Jezdíte k nám poměrně často - máte tedy možnost srovnávat. Existuje něco, co dělá speciálně našim lektorům problémy (na rozdíl od jiných zemí)?
Jedná se o problém servisu. Nedokážou to stále pochopit. Nejsou na to zvyklí. Neumí přistupovat k člověku jako k zákazníkovi. Jsou zvyklí při výuce pasivně poslouchat, ale nepřistupovat k problému aktivně, neptají se "proč", chybí interakce. Oni zkrátka přijmou informaci a dělají to bez toho, aniž by to hlouběji pochopili.

Viděl jste některé videokazety našich lektorů? Pokud ano, jak byste je hodnotil?
Ano. Ale nevím, jestli chci na to odpovědět...

Tak aspoň prozraďte, které jste viděl.
To je právě to, co nechci říct. Chybí tam legrace, je to vždy položeno, jako že musíte cvičit. Mně osobně jako cvičence by to k výkonu nemotivovalo.

Jaká cvičební kazeta teď letí ve světě?
Nevím. Komerční kazety většinou dělají modelky a herečky, ale opravdový profesionál dělá kazety jen výjimečně. Kazety Step Reebok jsou obecně dobré - didakticky i motivačně. A neříkám to jenom proto, že jsem sponzorovaný Reebokem. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu.

Proč tedy ti profesionálové kazety nenatáčí? Třeba Vy?
Já natočil padesát dva dílů cvičení pro slovenskou televizi. Opravdoví profesionálové neberou natáčení videokazet jako cíl své práce. V USA se většinou natáčí pro televizi. Problém videokazet je v tom, že by měla mít aspoň devadesát minut, aby splnila účel. Vyrobení takové kazety něco stojí a ne málo. Lidé si to koupí, ale po čase, když mají stále tu stejnou kazetu, tak je začne nudit. Já nejsem fandou do kazet. Lepší se mi zdá natočit patnáct minut do televize, kde to bude pokaždé jiné. Různé typy aerobiku, například street jam atd.

Kdy jste se poprvé setkal s aerobikem a jaká byla vaše cesta k němu?
Bože, to je strašně dávno. Rok osmdesát jedna. Předtím jsem sice věděl, že existuje aerobic, ale říkal jsem si jako chlap: "Pane bože, co to je za blbost". V té době se ještě dělal aerobic ala Jane Fonda a kamarádka instruktorka mě vzala na hodinu. Tak to bylo první setkání. Vždycky jsem si myslel, že mám perfektní kondici, hrál jsem americký fotbal, studoval na univerzitě sport, ale po první hodině jsem byl úplně mrtvý.Všechno mě bolelo, týden se nemohl hýbat.V té době se dělal vysoký aerobic, takže místo warm up se běhalo, dělalo se za sebou deset milionů jamping jacks na tvrdé podlaze.

Proč jste se tomu věnoval dál?
Byla to pro mě výzva a bavilo mě to. Také jsem si vedením hodin vydělal trošku peněz navíc. Pak šla jedna věc za druhou. Nebylo to tak, že jsem si řekl "chci být instruktor", ale postupně to přišlo.

Když se ohlédnete zpět za vaší prací, jak byste stručně popsal základní změny, které aerobik prodělal?
Byl to milión změn. Vlastně se to ani nedá srovnat - to, co se dělalo v osmdesátých letech, s tím, co se dělá teď. Má to sice stejné jméno, ale v podstatě absolutně nic společného. O tom bych mohl napsat knihu. Jediná věc, která zůstala, je to, že je to sport ve skupině a že se cvičí na hudbu. Vše ostatní se změnilo.

Kdo byl váš vzor, když jste začínal, a kterých svých kolegů si nyní vážíte nejvíce a proč?
V té době, kdy jsem začínal, jsem neměl žádný vzor. Nyní je mnoho lidí, které obdivuji a s kterými velmi rád pracuji. Jsou také mými dobrými přáteli - Mike Bee, Staffan Perman, Sherry Catlin. V té společnosti je mnoho lidí, na které se těším, když s nimi mám pracovat. Hodně je to spojeno s přátelstvím.

V České republice je mezi jednotlivými školami a některými lektory znát rivalita. Je to jen česká vlastnost, když vy jste, jak říkáte, přátelé?
Toto je samozřejmě i ve světě. Ale je rozdíl, zda mluvíme o jednotlivých školách nebo prezentérech. Ti jsou většinou nad tím. Na určité úrovni prezentérů - té špičce - už nevnímají rivalitu. Ten dělá pro toho a ten pro toho. Buď je to kamarád, kterého obdivujete, nebo ho jen obdivujete. Ty věci kolem jsou většinou vytvořeny uměle, ale nejde to z těch samotných lidí. Probíhá to většinou na nižší úrovni - školy, workshopy. Tam ty problémy jsou. V těch případech, kde toto vnímáme, tak tam je asi nikdo nenaučil, co je to respekt ke kolegovi. Není to prostě profesionální chování. U nás (prezentérů) už nejde o to, kdo je nejlepší, oni vědí, že všichni jsou dobří, ale každý je jiný. Tam záleží na znalostech, není to soutěž, kdo je nejlepší. Obecně mohu říct, že čím menší mají lidé zkušenosti, tím více si myslí, že jsou nejlepší. Je to otázka vyzrálosti.

Máte nějaký osvědčený recept, co dělat když jsou cvičenci tzv. vlažní (nereagují tak, jak by měli)?
Samozřejmě mám triky, ale všechny neprozradím (směje se). Jeden, který používám nejvíc, je, že představuji jako jejich zrcadlo. Začnu dělat přesně to, co dělají ti lidé. A oni, když se vlastně poznají, začnou se smát a už je vše v pořádku.

Jak byste charakterizoval povolání instruktora - je to jen člověk, který předvádí svým klientům, jak mají cvičit?
Ne! V žádném případě. Za opravdovým fitness profesionálem je mnoho dalších profesí - psycholog, přítel, bavič, učitel, student - stále se něco učí, obchodník, který prodává své služby, poradce. Je to mnoho profesí v jednom. Pokud ten člověk vše zvládá, pak může být nazván fitness profesionálem.

Jaké tři nejdůležitější vlastnosti by měl mít člověk, který se chce stát dobrým instruktorem?
V prvé řadě musíte mít rád lidi. A všechny lidí - staré, mladé, tlusté, chudé, všech ras…
Musíte se o ně zajímat - to je druhá věc. A musíte být připraven na to být studentem celý život, protože se stále budete něco učit...

Často lidé probírají se svými instruktory i své osobní problémy. Kde je profesionální hranice klient - instruktor?
Těžko říct, je to vlastně na hraně. Nesmíte se nechat moc vtáhnout do toho problému. Někdo má tendenci to za toho člověka opravdu řešit, pak se to může obrátit proti němu - "vy jste říkal…atd.". Tak by to nemělo fungovat. Nebezpečí je v tom, že pokud se vy do těch problémů začnete ponořovat, začnete se tomu člověku také otvírat, jednou se neshodnete, znepřátelíte se a může to být použito proti vám. Asi tam je ta hranice, musíte si držet určitý odstup, nenechat se do toho vtáhnout. Já například svůj osobní život naprosto odděluji od své pracovní činnosti a to jakmile vyjdu z fitcentra. V rámci fitcentra se zákazníkovi rozdám. Každý si musí tu hranici asi sám určit.

Má to opravdu instruktor - muž lehčí než žena?
Ne vždycky, ale někdy, obzvlášť ze začátku to má určitě lehčí. Ti muži musí ovšem pořád potom dokazovat, že za to stojí, ale začátek mají rozhodně usnadněný. Je to logické, když je tam 95 procent žen! Myslíte si, že kdyby byli někde muži striptéři a diváci tam také muži, že by diváci na ně nadšeně pokřikovali? Nechci tím říct, že bychom tam prováděli striptýz, ale vysvětlit ten poměr - rozdíl pohlaví.

Na co by si měl dávat klient pozor, když poprvé přijde na hodinu? Co sledovat, aby nenaletěl špatnému instruktorovi?
Je to těžké říct takto stručně. Prvním vodítkem je, že se instruktor nepředstaví, nezeptá se, jestli je tam někdo nový, jestli má někdo zdravotní problémy a také nic neřekne o tom, jaká to bude hodina. To bije do očí, jedná se o tu službu. Zákazník vás platí a je to jako v každém oboru.

Jak se tedy chovat k začátečníkovi?
Je třeba ho pořád sledovat očima. Před hodinou s ním někde promluvit a podpořit ho úsměvem i slovně. To je základ.

Rozhovory na Aerobic.cz:

text: MM, foto: PM – 07. 06. 1999, 19.21:37


čtenář nepřihlášen přihlásit se registrovat se informace RSS článků RSS akcí