Články - archiv

Jana Mňahončáková: Reebok Spartan Race ženskýma očima

první předchozí strana 1 / 1 následující poslední

první předchozí strana 1 / 1 následující poslední

Blázen. Označení, na které jsem si za posledních 5 let už docela zvykla. Předtím, než jsem se poprvé čistě náhodně ocitla na tréninku klasického boxu mezi zpocenými boxery, jsem léta hrála na španělskou kytaru. Na klavír jsem totiž měla příliš drobné ručičky. A basketbalový míč, který perfektně ovládaly hned dvě generace naší rodiny, se stal mým nepřítelem. Vůči samotnému míči osobně nic nemám, ale ženské kolektivní sporty mě děsí. Stejně jako čistě ženské pracovní prostředí. Proto pracuji na IT. A nejen proto miluji box. Zjistila jsem totiž jednu věc - ve smíšené skupině, kde převažuje počet pánů, je zdravější klima a všichni se víc snaží. Vztahy jsou srdečnější. A tamní svět je takový… hezčí.

V případě boxu bojuji proti zažitým předsudkům. Často bojuji i sama se sebou. S leností. S časem. S náladou. S chutí. S disciplínou. Během toho boje jsem se dozvěděla o závodu REEBOK Spartan Race na Monínci.

Lucka z našeho box-spolku PlanetaBox rozhodla, že poběžíme v týmu. Po prohlédnutí několika fotek na internetu jsem znejistila. Svým způsobem jsem byla ráda, že na termín Monínce připadlo firemní víkendové grilování. Steaky, buřty, čerstvý chleba - luxusní prasárny, znáte to. Lákavější představa než válečka v blátě.
Za PlanetuBox se tehdy přihlásily dvě účastnice - Lucka a Terka, ta však týden před závodem dostala zánět šlach, takže musela odstoupit. Lucka zvládla svůj první závod sama. Když jsem viděla fotky a slyšela nadšené vyprávění… mísila se ve mně závist, vztek na sebe sama, ale i odhodlání a chuť protnout cílovou pásku na dalším Spartanovi v Bořeticích.

V červnu jsme zaregistrovaly holčičí tým PlanetaBox Babies o čtyřech závodnicích. Jasný cíl s termínem, který nejde posunout, funguje jako skvělá motivace. K tomu nejistota, strach ze znemožnění, týmová odpovědnost. Najela jsem si na letní tréninkový plán - každý týden mix boxu, běhání, posilování, častá chůze a kliky před spaním.

Pořídila jsem si sporttester Suunto a začala měřit vzdálenost, čas, rychlost, tep a nemohla se dočkat, až po běhání zmáčknu tlačítko Stop a srovnám výsledky s minulým výkonem. Koupila jsem si MP3ku s klipsem, naládovala soundtrackem z Rockyho, představovala si závod na pláži s Apollo Creedem a opakovala heslo Emila Zátopka - když nemůžeš, přidej. Kravinky. Jenže pomáhají.

Na boxu se náš trenér zaměřil víc na fyzičku, posilování a přispěl mnohými radami. V posilovně jsem si nechala sestavit trénink na ruce a záda, začala trénovat shyby. Po dvou měsících jsem byla na 8 km běhu na jeden zátah, o 3 kg lehčí, shyb ale neudělám doteď a tudíž přesouvám do budoucích plánů.

Závod jsme neběžely na čas, nejdůležitější pro nás bylo dokončit bez zranění a s dobrým pocitem, že jsme si ho užily. Jediný fakt, který nám zkazil předzávodní náladu, bylo odstoupení dvou členek našeho týmu kvůli nemoci a utrženým vazům v kotníku. Ze čtyřčlenné skupiny se tedy stala dvoučlenná bez možnosti umístění v kategorii týmy.

O závodu se napsalo mnohé, o překážkách, organizaci, podmínkách, počasí. Ano, nebavilo mě čekat hodinu na registraci, cesta na parkoviště taky nebyla ideálně značena. Ale následná atmosféra během a po závodu tyto drobnosti uvrhla do propadliště dějin.

REEBOK Spartan Race měl 7,5 km a zdobilo ho 20 překážek. Zdolala jsem ho za 1:22:21 na 260. místě z 611 ženských závodnic, celkově jsem se umístila na 1 862. příčce z 3 118 startujících s 47minutovou ztrátou na nejrychlejšího borce Petera Žišku, který tratí prolítl za neuvěřitelných 0:35:20.

Vím, že jsme měly rezervy, běžely jsme pomalu, nezvládly dvě překážky, a tudíž máme velký prostor pro zlepšování. Do cíle jsme s Luckou doběhly za ruku. Nadšené. Tu radost ti, kteří nevyhráli sami nad sebou, asi nepochopí. Mix serotoninu, adrenalinu a jiných chemických parádiček dokázal, že únava byla rázem pryč, člověk vyzubený od ucha k uchu by nejraději poletoval, objímal a šířil dobro. Doběhnutí pro mě znamenalo osobní vítězství, větší sebevědomí a ano - moc mě potěšily i příjemné reakce rodiny a kamarádů.

Také označení blázen po dokončení Spartana nabylo rázem jiné dimenze. Jsem hrdý blázen a medaili mám na čestném místě v obýváku.

Ráda bych poděkovala neznámým závodníkům, kteří nám pomohli zdolat kluzkou zabahněnou stěnu i těm, kteří nás - zástupkyně minoritní skupiny ženského pohlaví - celý závod průběžně podporovali. Gentlemani se totiž najdou i pod vrstvou bláta. Díky a na příštím REEBOK Spartan Race se sejdeme opět v cíli.

Nejčtenější reportáže na Aerobic.cz:

foto: archiv autorky – 15. 10. 2013, 10.17:40

Přečtěte si také

Martin Hrazdil: Jak jsem zvládnul Reebok SPARTAN RACE
Fotogalerie: Reebok SPARTAN RACE - Bořetice Kraví Hora 2013


čtenář nepřihlášen přihlásit se registrovat se informace RSS článků RSS akcí