Články - archiv

Martin Hrazdil: Jak jsem zvládnul Reebok SPARTAN RACE

REEBOK Spartan Race v Bořeticích (následoval po závodech v Monínci) byl organizovaný nad moje očekávání. Hned po příjezdu na plochu místního letiště, kde se sjíždělo mnoho příznivců „adrenalinových sportů“, se mi zrychlil tep a už jsem si představoval, jak startuji do neznámého prostředí. REEBOK Spartan Race je kouzelný v tom, že nikdo kromě organizátorů netuší, jak bude překážková trasa dlouhá a jaké překážky nás v závodě potkají. Jediná informace, kterou má každý závodník je minimální vzdálenost a minimální počet překážek, což v tomto závodě nazvaném REEBOK Spartan Race – Sprint bylo 5 km a 15 překážek.

Po příjezdu cca v půl deváté byl na ploše letiště relativně klid. Neváhal jsem a šel jsem se projít po okolí závodiště, abych nasál závodní atmosféru a seznámil se pro mě doposud s neznámým prostředím.

Když jsem se ohlédnul po okolí, byla tu spousta sportovců, připravujících se na závod, který ukáže zdatnost a hlavně psychickou sílu každého závodníka.

Hlavou se mi honí myšlenka, proč se někdo přihlásí do takového závodu. Je to kvůli tomu, že chce vyhrát? Dokázat svému okolí, že není jen typická kancelářská krysa? Aby si zvýšil sebevědomí? Zjistil své maximum? Ať je to tak nebo tak, sešla se tu super parta sportovních příznivců.

Těsně před startem první elitní vlny v deset hodin bylo cítit napětí závodníků čekajících na odpočítávání posledních sekund. Pořadatel volající všechny startující k přípravě na startovní čáru se snaží vyburcovat, aby se první vlna dostatečně rozehřála i pouhým poskakováním na místě. 5..4..3..2..1 START!

Velká fotogalerie z akce

Už není úniku a skupina 250 lidí se hrne za svým cílem, ať už je jakýkoliv. Po překonání rozsáhlého dýmu nás čekal mírný kopeček, který byl opravdu jen na zahřátí. Na konci kopečku se objevila první překážka. Tři balíky slámy nám křížily cestu a jejich překonání bylo pro začátek velice jednoduché.

Druhou v pořadí byla velká stěna, kterou většina překonala bez jakýchkoliv problémů. Oproti závodu v Monínci velice volný začátek. Třetí překážka už byla pro zdatnější jedince - prověřila sílu v pažích a správné koordinace těla. Houpavý a neovladatelný pohyb v tomto případě závodníka katapultoval.

Čtvrtá překážka ověřila stabilizační schopnosti závodníků. Ze svého pohledu jsem tyto překážky vnímal jako skvělý začátek. U páté překážky však přituhlo. Na řadě byl přenos pytle s pískem do velmi prudkého kopce a způsob překonání kopečku zpět už bylo na každém z nás. Někdo sjížděl po zadku a někdo scházel opatrně dolů. Přenos pytle byl správný test fyzické připravenosti.

Následoval kopeček mezi vinicemi, kde jsme dokonce potkávali vinaře sklízející letošní úrodu. Bylo vidět, že byli překvapeni stejně jako my jejich přítomností u tratě. Běh z kopečka byl příjemným odpočinkem po pytlích s pískem a s napětím jsem očekával další překážku.

Na řadě byla lezecká stěna, na které neměl téměř nikdo závažné problémy. Tímto končila veškerá legrace a začínal pravý sparťanský boj. Opravdu jsem nečekal takový nářez ve formě ledové vody.

Sedmá překážka byla s vodou jako většina dalších překážek. Byly to tři vybagrované jámy naplněné ledovou vodou. Překonáním hromady hlíny následoval skok do ledové vody a tohle se opakovalo ještě dvakrát. Po vstupu do ledové vody nastal jeden nečekaný problém, s kterým jsem opravdu nepočítal. Zatuhly mi lýtka, což mě ovlivnilo v běhu.

Osmou překážkou bylo přemisťování velkých traktorových pneumatik. Cesta vedla dál přes místní říčku (potok), která přispěla na ztuhlosti mých lýtek. Jen co jsem se vyhrabal z potoka, vyčníval tam snímač na měření mezičasu.

Devátou překážkou bylo tahání pneumatiky z výchozího místa do vzdálenosti cca 8 metrů a zpět. Zatím jsem překážky zdolával. Na řadu přichází bahno, hodně bahna…. Možná specifičtější bude, když napíšu lesní, bahenní louže. Jelikož jsem byl v první elitní skupině, tak bylo bahno dostatečně usazené a chvílemi jsem měl pocit, že se tam budu muset rozloučit se svými boty. Rovinná plocha za bahenní kaluží nás nasměrovala ke svislé lezecké stěně, s jejímž zdoláním neměl nikdo nacházející se v mé blízkosti žádné problémy.

Následovaly tři stěny (podlézání, přeskočení, proskočení oknem) umístěny těsně za sebou. Neustále jsem čekal na ty největší perličky, které pro nás pořadatelé připravili, protože mluvili o tom, že to nebude průchod růžovou zahradou. V dáli jsem viděl závodníky překonávající místní, lehce zavánějící potok. Co jsem cenil na tomto úseku, byla účast diváků a jejich povzbuzování. Volali, že cíl už je za rohem. Měli pravdu. Nakonec přišel ten největší masakr.

Pro diváky a fotografy nezapomenutelný zážitek. V dáli jsem viděl skupinky fanoušků fandící závodníkům na laně. Honilo se mi hlavou, zda absolvovat šplh na laně do výšky 8 metrů nebo to vzdát a udělat 30 trestných angličáků. Zkusil jsem to i přes neposlušnost ztuhlé spodní částí těla z překonávání ledového potoku. Překonáno.

Plazení pod ostnatým drátem bylo pro mé nohy vysvobozením. Dokonce jsem si to užil, protože jsem měl to štěstí na fanoušky z rodiny a jejich povzbuzování mě nutilo přidat. Zatím všechny překážky bez trestných angličáků. Kluzká stěna mi přerušila sérii úspěšnosti. Po dlouhém snažení se mi nepodařilo stěnu zdolat stejně jako hod oštěpem. Vykonal jsem tedy dohromady 60 nucených angličáků a přes hořící hromadu dřeva a rozzlobené gladiátory jsem vběhnul do cíle.

Po uplynutí závodu neustále čtu články, které se snaží přiblížit obtížnost závodu a jeho atmosféru. Z mého pohledu byl závod v Bořeticích složitější než závod v Monínci, ale každý si našel v jednotlivých závodech své silné a slabé stránky.

Bylo to také možná tím, že ještě 14 dní před závodem jsem nevěděl, zda se závodu vůbec zúčastním. Postihly mě zdravotní problémy, které mě omezovaly v pohybu. Měsíční pauza před závody udělala své a hned od začátku jsem přemýšlel, jestli závod ukončím nebo se pokusím o zázrak. Celý závod byl pro mě překonávání sám sebe a celý jsem ho spíše protrpěl. Neustále jsem bojoval s otázkou, zda běžet na úkor zdraví nebo to vzdát. Dostal jsem neskutečný dar od rodičů a to je bojovnost. Tělo stávkovalo, ale hlava říkala, že jedině cílová rovina závodu je pro mě to, co musím v daný okamžik splnit. Ztuhlé nohy z ledové vody mi neumožnily běžet a do cíle jsem spíše dokulhal. Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale v tomto případě štěstí přálo všem, kteří doběhli do cíle bez jakýchkoliv šrámů na těle.

Z mého pohledu byl každý z těchto závodníků vítězem. I přes uspěchanou dobu a nedostatku aktivně sportujících lidí cením každého, kdo se objevil na startovní listině. REEBOK Spartan Race nám ukázal, jak mohl vypadat vojenský výcvik v době základní vojenské služby, kterou většina z nás už nezažila. Ale největší ocenění mají ti, co pomáhali ostatním při překonávání překážek. Vzájemně si pomáhali při zaháknutí oblečení u lezení pod ostnatým drátem nebo při překonávání kluzké stěny. Tato stěna byla rájem pro fotografy i diváky, protože právě tady se ukázala spolupráce, i když se u stěny viděli poprvé v životě. Škoda, že to tak nefunguje i v běžném životě….

Autor: Martin Hrazdil, fitness trenér a výživový poradce

Nejsledovanější fotogalerie:

11. 10. 2013, 08.08:04

Přečtěte si také

Just keep on dancing: Taneční směry ve fitness
REEBOK: Zkuste dobře vyšlápnutou cestu
Jana Mňahončáková: Reebok Spartan Race ženskýma očima


čtenář nepřihlášen přihlásit se registrovat se informace RSS článků RSS akcí