Omládněte! Přiměřeně, přiměřeně…
Proč jsem jako podtitulek použila známou hlášku z úžasného českého filmu Byl jednou jeden král? Naprosto výstižně totiž stanovuje tu rozumnou míru všeho našeho počínání, aniž by nám nějak direktivně stanovovala přesné hranice. Záleží jen a jen na nás, jak se k tomu postavíme…
A na ten správný postoj bohužel kolikrát přijdeme až v určitém věku, po pár životních lekcích, prvních vráskách a několika šedivých vlasech. Ale tak to asi má být. Někde život vezme, jinde přidá. Vše je v rovnováze. A na nás je, abychom tu vzácnou vyváženost udržovali, nikoliv vychylovali extrémy.. ..
Mládí má zelenou. A je tak snadné podlehnout. Z titulních stran časopisů se na nás dívají s takřka tajuplným úsměvem Mony Lisy krásky bez jediné vrásky a útočí na naše podlomené sebevědomí. Jen málokdo si uvědomí, že za tím úsměvem není štěstí nebo nekonečné mládí, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale dobré světlo v ateliéru, vychytané dílo pánů fotografů a grafiků a hlavně neomezené možnosti dnešní počítačové techniky. Být krásnou na fotografii je tak snadné. A můžete na ní být mladé skutečně navždycky a bezbolestně. Je však třeba si uvědomit, že je to pouhý klam… Ale proč si neudělat radost právě takovou svou fotografií? I to je cesta, jak omládnout. Radost otvírá bránu ke štěstí, které nám prodlužuje mládí, to skutečné, to, které vychází zevnitř.
A pak je tu mládí umělé, které vytvoří nástroj plastického chirurga nebo neuvěřitelné složení superdrahého krému. Ale už se tak trochu zapomíná, že se jedná jen o omlazení té vnější schránky, která obklopuje naše tělo a duši. A přírodu stejně ještě nikdo nikdy neoklamal, což dokazují například slova jednoho gynekologa, který si postesknul, jak ženy ve jménu kariéry odkládají svoje mateřství. Ve čtyřiceti si prý vzpomenou, že by mohly mít první dítě. Protože se celá léta svědomitě zaměřovaly jen na sebe, na svůj vzhled, vypadají na třicet a říkají, že se cítí na dvacet. Nádherná představa. Ale jejich vaječníkům je už prostě čtyřicet…
Ano, i já bych měla řešit ta přibývající léta, která nám ženám nepříliš decentně ale asi spravedlivě vymezuje oslovování některých spoluobčanů. Není veselé, když přitažlivé „slečno“ řídne, až se zcela změní na „paní“ a přejde zcela nelogicky v poslední nelichotivou – a asi nejdelší fázi „mladá paní“. Pokud se mi ale poštěstí dožít se skutečného věku „starší paní“ (smích), chci přistupovat k životu s takovou noblesou jako věčně nádherná Květa Fialová nebo kouzelná Ljuba Skořepová. Žádné přetáčení tachometru, jak říká můj kamarád, ale pěkně poctivě přiznat stav věcí. Jsem si vědoma, že to nebude snadné, že život nedá nic zadarmo a budu muset velmi tvrdě zapracovat na svém já. Žádná plastika mi v tom nepomůže, žádná lest neusnadní. Přidáte se? Motivací ať nám jsou slova Françoise Saganové: „Je věk, ve kterém žena musí být krásná, aby byla milována, a pak přijde věk, kdy musí být milována, aby byla krásná.“ A opravdová láska je splynutí duší. Tak věřím…
P.S. Jeden nejmenovaný bývalý šéf mi jednou vysekl úžasný kompliment, i když si nejsem tak úplně jistá, zda to díky druhé větě kompliment skutečně byl (hihihi), neboť pravil: „Ty na svůj věk fakt nevypadáš, ale ty se na něj ani nechováš!“ .... Díky, to doufám :-)
text: Marcela Macáková – 15. 12. 2012, 07.36:00
