Ostravská zastavení - 2. část: Daniel Muller

Aerobik před více jak desíti lety byl úplně někde jinde než je teď. Už tomu dneska nemůžeme říkat aerobik, jak dříve, když jsme chodívali do jednoho z prvních fitness center v Ostravě k panu Palečkovi. Teď už jsou to spíše skupinové studiové aktivity, neboť rozmanitost lekcí je tak obrovská, že ani někdy nevím, co znamenají.  A to se tím živím, což je největší paradox. Bohužel někteří lektoři vymýšlejí nové názvy, aby přilákali stále nové a nové klienty, ale cviky jsou stále stejné a pak ani my jako profesionálové se v tom nemůžeme vyznat, když někomu máme něco doporučit. A tak raději nedoporučujeme nic v zájmu zdraví klienta.

Když jsem začínal v roce 1997, byl maximální výběr v tom, že byl buď aerobik, step aerobik, či nějaké to posilování, ať již pod názvem P-class, body styling, nebo floor workout. Mix aerobik to byla lekce jen jednou do týdne a byla v neděli jako takový bonus za uplynulý týden, kdy jsme všichni potili krev a pořádně jsem si to užívali, tak jako dnešní děvčata při lekcích dance aerobiku. V hodinách posilovacích jsme maximálně používali činky nebo gumičky – zavařovačky, abychom mohli zvýšit nějaký ten odpor. To bylo vše, žádná jóga, žádný pilates nebo velké míče? To bylo na tu dobu sci-fi jak pro lektory tak i pro nás klienty samotné. Samozřejmě že existovaly i další možnosti, jako byly lekce funky, slide, kangoo a podobně, ale to bylo jen v našem hlavním městě. Na našem dálném východě, jak všichni říkají našemu rodnému kraji Moravskoslezskému, moc možností tedy nebylo. A tak jsem dané pomůcky viděl až na školení u paní Evy Buzkové v Moravské škole aerobiku - slide, kangoo boty ba i dokonce expander, ale byl jen jeden a do bot jsem se kupodivu taky nevešel. Ale i přesto jsem chodíval na lekce rád, neboť nějaké to vybití mi v té době dost chybělo.

Po skončení závodní vrcholové kariéry jsem měl najednou dost času a tak jsem nastoupil jako trenér na učení plavání dětí. Jenže to se člověk moc nevybil a tak jsem za každou lekci aerobního charakteru byl docela rád. A tak jsem to zkusil…Ze začátku stejně jako každý, kdo okusil v tom období aerobik, jsem chytal jen směry a to ještě taky někdy ne, ale časem jsem vypiloval techniku a koordinaci, můžu říci, že na dnešní dobu na dobrého cvičence. Všichni, kdo jsme chodívali ať již k Janě Česlíkové, Báře Boudové či Kláře Buzkové, měli jsme každý své místečko a běda, když tam někdo vlezl. Tak jako já poprvé, když jsem se postavil asi do druhé řady u první hodiny stepu u Kláry a jako hrdina jsem se hlásil, že jsem tady začátečník. Samozřejmě vzápětí jsem pochopil, že jsem udělal osudovou chybu, neboť děvčata mne tak sjela, co lezu dopředu, když to neumím a k tomu ještě navíc přes moji výšku vůbec nic neuvidí. Pochopil jsem, že nemám nárok být v předních lajnách a raději jsem se odsunul do zadních řad, kde jsem opět chytal jen směry nahoru a dolů. Až po dlouhém a úmorném tréninku jsem se vše naučil a tak jsem úspěšně postupoval do předních řad až k lektorce. Toto je pořád stejné, stále se s tím setkávám u svých kolegů těch rychlejších forem skupinových aktivit, kdy každá žena má své místo a běda, když tam někdo přijde. To pak každá spustí, jak jsem byl jednou svědkem na své hodině a to již v Praze, kdy jsem musel zasáhnout, nebo by se děvčata poprala.

V té době už jsme znali i krokové variace (to jen pro ty mladší ročníky, aby si nemyslely, že před rokem 2000 jsme tady v aerobiku skákali přes švihadlo – i když si myslím, že teď by málokterá dívka v 16 letech uměla skákat přes švihadlo, tak jako my), ale i sem tam zazněl ještě výkřik lektora jako „procházka“. Což v řeči před guru moderního aerobiku Marcusem Irwinem znamenalo grapewine. Když někdo uměl vyslovit pořádně step touch, tak bych považován za Boha. Po roce 2000 a dnes se divíme, že ještě existuje někdo, kdo nerozumí těm názvům a chce chodit na lekce aerobiku. Přerod století znamenalo v aerobiku obrovskou revoluci a poskytovalo nové možnosti. Po návštěvě největšího lektora všech dob po Jane Fonda nabral vývoj aerobikový takový spád, že během několika let se přestalo dělat všechno, co se do té doby dělalo a propagovalo. Vznikly nové metody aerobiku jako „no tap“ a další techniky učení, které jsou teď již vyučovány ve všech kurzech aerobiku. Avšak i přes zlomový rok 2000 jsem měl možnost i v roce, tuším, 2002 navštívit lekci „rytmiky“ na jižní Moravě, kde se snad zastavil čas. Při cvičení z kazeťáku plných pauz zazněla i píseň dnes již zesnulého Michaela Tučného: Všichni jsou už v Mexiku, Buenos Dias já taky jdu… a to jsem taky šel ale do kolen, i když teď zpětně se na to dívám úplně jinak…

Daniel Muller -  jeho lekce a školení dnes

text: Daniel Muller, foto: archiv autora a www.ostrava2015.cz, 2media.cz – 26. 10. 2009, 21.23:46