Pepa Růžička: Houmr run Konopiště - počátek tradice?
Houmr run? Né, neblázni! I když jsem si už za ta léta mohl zvyknout, že co si má žena Eliška vezme do hlavy, tak si taky vydupe, stejně si pokaždé namlouvám, že tentokrát přeci jen ne. Chyba lávky. Z 90% jí to vychází a já jsem rád, že ty její plány dáváme do kupy.
Samo sebou, že někdy ten úspěch není úplně nejzářnější, ale nikdy to nebyl debakl, ťukťukťuk. Popisuji trošku obšírně, ale všechno u nás souvisí se vším a z každého zdaru nezdaru se snažíme odnést maximum do dalšího kola. A snad se nám to i daří.
Lví podíl má samozřejmě Eliška, palice dubová, která si vždycky prosadí svojí. Já se snažím nezaclánět, lehce korigovat a ve finále taky trošku přispět k dílu stoickým klidem a sem tam trefným postřehem.
Někdy to jde méně, ale někdy pšenka vykvete a nemám úplně nápad z cesty. Rozhodně ale musím říct, že všechno, co Eliška dělá, dělá ze srdce a s určitou vidinou vyššího dobra pro všechny kolem, známé i neznámé, které by ráda nasměrovala správným, zdravým, svým a hlavně nelíným směrem.
Ale už k záležitosti akce s Houmrem a jeho runem. Vše vzniklo s myšlenkou rozběhat lenochy chlapíky od rodin (já jsem táta-chlapík od rodiny), na které se postupně nabalili chlapíci bez rodin, a tak dále. Nakonec jsme prvotní myšlenku běžícího táty postupně rozvedli do běhu pro všechny s tímto úderným názvem- Houm run.
Houmr, coby prototyp "fotra" z lidu, může evokovat závod o koblihách a pivu. Možná by pár lidí uchvátil, ale rozhodně ne nás, možná jen trochu a na chvilku, to přiznávám. Každopádně jsme to rozjeli. Když říkám my, myslím tím hlavně Elišku. Já plním spíš funkci tlumiče, jak říká, aby cvokla co nejpomaleji a nejméně a současně já z ní . A naše holčičky, aby mohly vyrůstat v harmonickém a šťastném domově.
Snad se mi v té funkci daří. Přes kvadribžiliony peripetií kol termínu, byrokracie, doprošováni sponzorů (velký dík všem, o tom žádná) i rádoby sponzorů (taky díky), domácí manufaktury (naštěstí máme malé dcerky, takže jejich práce nepřipadá úvahu) to všechno po roce plánování a příprav klaplo.
Museli jsme udělat mnoho kompromisů i ústupků a nakonec historicky první Houmr run vypadal tak, jak vypadal. Úžasně. Původně koncipovaný malý rodinný běh zůstal malým a rodinným. Žádné stresy, ambice, křeče a podobně. Sešlo se nás celých 83 zapálených runnerů. Taťků i mamin, nebo taťků a mamin budoucích. I pár dětiček si s rodiči zaběhlo, a nejen jim velikanský klobouček dolů, při celkové délce trati 8,8 km do kopce z kopce, po rovince, lesem, loukou, krapet asfaltem - zkrátka krásnou krajinkou konopišťského zámeckého parku. Konkurence byla veliká, několik zvučných sportovních jmen s námi provětralo faldy a patřičně nabudilo atmosféru a běžeckou slinu. Co dodat, máme se pořád co učit a i když máme pocit, že se něco daří, vždy je co zlepšovat. Pevně doufáme (teď už tím my myslím Elišku i mě- Pepu), že se nám podaří udělat z Houmříka tradiční záležitost.
S každým ročníkem vždy o trochu lepší a příjemnější, ale vždy pohodovou a rodinnou, na kterou se budete moct těšit a rádi vracet. Na kterou budete s chutí a jiskrou v oku trénovat a chtít překonat svoje možnosti a sami sebe. Protože tím nás nejvíc odměníte. Doběhnout do cíle s úsměvem rekord nerekord. Užít si to naplno i napůl plynu, čert to vem, jak kdo chce. Jen tak pro radost. O tu jde až v první řadě. Radost z pohybu. Protože do toho dáváme velký kus sebe, přímo obrovský kus Elišky. Já jí moc děkuju, obdivuju, uznávám a vážím si jí, jak jen je to vůbec možné. Snad se jí všechna ta energie, kterou do všech podniků dává, vrátí. Pepa- manžel, první Houmr, prototyp.
Sledujte www.houmrrun.cz
foto: David Frybert – 19. 06. 2015, 22.03:23
