Šťastný výběr dárku: Šťastná kniha Báry Šťastné
Báru Šťastnou znám už nějaký ten pátek. Nejdřív jsem četla její články o filmech v časopisech. Anonymní osoba, která ví mnohem více věcí než vy, takže vás to v podstatě možná může štvát. Ale neštvalo. Dokážu ocenit informace od ostatních, zvlášť když mají hlavu a patu. Pak jsem se s ní seznámila osobně - a byla mi ještě milejší. A když jsem začala sledovat její „šťastný blog“, kde se mi často zdálo, že píše i o mně (nebo vám taky pořád chybí doma toaletní papír a pečivo?), přijala jsem ji v podstatě za sestru, co nemám (smích).
Nyní se na pultech objevila její knížka, z které je následující ukázka… a pokud ještě váháte se zakoupením (ať už pro sebe nebo kamarádku), mrkněte na rozhovor, jenž jsem s Bárou připravila pro magazín Zena-in.cz.
P.S. Ta ilustrace na knize ji perfektně vystihuje :-)
Znáte ten pocit, když se úplně nečekaně zahlédnete v zrcadle? Není to moc příjemné. Je to úplně něco jiného, než když přijdete do koupelny a víte, že tam to zrcadlo je, takže se na sebe stihnete zatvářit tak, jak se v něm chcete vidět. Uvidět se v zrcadle zničehonic, to je jako nelichotivá fotka z mejdanu, pořízená v nejnevhodnější chvíli, se všemi momentálními nedostatky – shrbenými zády, vystrčeným břichem, zplihlými vlasy... A nejhorší na tom je, že víte, že přesně takhle vás vidí všichni ostatní.
Mně se to stalo, když jsem u nás na Žižkově vystoupila z tramvaje devítky, a tím zrcadlem byla výloha vietnamského zelinářství. Mezi vystavenými jablky, paprikami a zelím jsem se uviděla přesně tak, jak jsem se nikdy vidět nechtěla. Starší. Tlustší. Ověšená taškami. Nacpaná kabela, kterou nosím do práce, mě tlačila do ramene a každou chvíli z ní vypadával zmuchlaný Betynčin cvičební úbor. Pod pravým podpažím jsem svírala notebook a prsty levé ruky se mi pomalu odkrvovaly do fi alova, jak jsem v nich nesla igelitku s nákupem. Proklínala jsem se, proč jsem si jenom vzala ty lakovky, které mě dřou do paty. Ráno vypadaly jako celkem neškodná volba, teď v podvečer jsem v nich už skoro kulhala. Spolu se mnou se na naší obvyklé trase ze školky a ze školy ploužily mé dvě dcery. Popohnala jsem je, ať přidají do kroku, abychom už konečně byly doma.
Nepřála jsem si nic jiného než si v předsíni vyzout ty zatracené boty, odhodit tašky a natáhnout odkrvené prsty. A právě v tu chvíli jsem se uviděla. Nejhorší byl ten výraz. Podrážděný, vzteklý, naštvaný. Výraz, o němž jsem si nikdy nemyslela, že bych ho taky mohla mít. Přesně takhle se tváří všichni ti lidé, které potkáváte ve městě a nechápete, proč se tváří tak příšerně. Neměla jsem o nich nejlepší mínění. Teď jsem zjistila, že jsem jedna z nich. Kolik času denně asi trávím s tímhle výrazem na obličeji, napadlo mě. Jak často mě s ním vidí moje děti? A zároveň mi došlo: tahle chvíle, kdy v tlačících botách vystupuju z tramvaje a otráveně pokřikuju na své děti, je kus mého života. Není to jen nějaký bezcenný oslí můstek mezi časem, který trávím v práci, a časem, který trávím doma. Není to díra, která se nepočítá. Je to součást mého života. Stejně jako ta chvíle o pár vteřin dřív, když jsem se v nacpaném vagonu otráveně držela tyče. Stejně jako ta chvíle, kdy stojím frontu u pokladny v Albertu a nebaví mě to. Stejně jako ta chvíle, kdy si čistím zuby a poslouchám u toho předpověď počasí, nebo když čekám na metro, nebo čekám, až se v rychlovarné konvici začne vařit voda, nebo skládám nádobí do myčky, nebo dělám Betynce svačinu do školy a potom, o pár dní později, ji zplesnivělou lovím ze dna aktovky. Všechny ty momenty, které se snažím jenom nějak odfl áknutě přežít, abych se dočkala něčeho zajímavějšího a důležitějšího, jsou ve skutečnosti kousky mého života. Dohromady dávají spoustu hodin týdně. Nechci tak velký kus svého života trávit s pocitem „už abych to měla za sebou“.
Právě v té chvíli jsem si řekla, že bych chtěla zkusit hledat způsoby, jak být šťastnější.
text: Marcela Macáková + ukázka z knihy – 21. 12. 2013, 17.58:51
