Těhotenský deník Olgy Šípkové: Kluk nebo holka?

Jak jsem již psala, rozhodla jsem se absolvovat odběr plodové vody, amniocentézu. Pochopitelně, že jsem nebyla úplně klidná a zabývala se různými myšlenkami. Hodně mě ovlivnily informacemi a případy, o kterých se v současné době běžně píše. Aby varovaly, donutily ženy k prevenci. Naštěstí jsem do té doby absolvovala pár vyšetření, které riziko vrozeného onemocnění plodu procentuálně snižovaly. Mezi ně patřil odběr krve a také speciální ultrazvuk, kde byla dítěti změřena nosní kost. Výsledky dopadly dobře, ale nebyly zatím přesným ukazatelem, že je vše v pořádku.

Koncem 4. měsíce, tedy zhruba v 16. týdnu těhotenství, jsem se dostavila na odběr plodové vody. Samozřejmě v doprovodu mého manžela, abych byla klidnější. Musím říci, že vše proběhlo naprosto v pohodě a veškeré mé obavy byly neopodstatněné. Lehla jsem si na lůžko v ambulanci lékaře, manžel seděl vedle mě a držel mě za ruku. K dispozici byla i sestřička a vše probíhalo pod ultrazvukovou kontrolou. Aby měl lékař přehled o tom, kudy prochází jehla a kde je dítě. Přes břišní stěnu vpíchl doktor dlouhou tenkou jehlu až do dělohy. Téměř to nebolelo, nepotřebovala jsem ani místní znecitlivění. Sestřička nabírala několik ampulek čiré plodové vody. V jednom okamžiku se objevila zvědavá ručička dítěte, která se vydala prozkoumat, co se to objevilo v jeho příbytku. Lékař na chvíli práci přerušil a jehlu pustil až ke dnu dělohy, aby se náhodou dítě nemohlo poranit. Vše trvalo nejvíce deset minut.

Odebrané vzorky s menším počtem buněk pak putují do laboratoře, kde se jasně prokáže počet a tvar chromozómů. Ne, nechci si hrát na chytrou a také neopisuji knihu anatomie, ale díky mému studiu na fakultě tělesné výchovy a sportu se zaměřením na biologii, jsem absolvovala zkoušku z genetiky. Nebudu vám psát jak, nic moc to nebylo, ale nějaké základy znám. Proto používám pojem chromozómy. Představte si, že tyto částečky v každé naší buňce dávají dohromady jakýsi řetězec, ve kterém je napsáno, jak bude naše dítě vypadat a jaké bude mít vlastnosti. Člověk má naprosto stálý počet chromozómů a právě výchylka v tomto počtu jasně prokazuje, že není něco v pořádku.

Na výsledky amniocentézy jsem si musela asi tři týdny počkat. Po pár dnech jsem se dozvěděla předběžné výsledky, ale ty nejsou stoprocentní. Ještě než jsem však opustila po tomto vyšetření ordinaci, podívali jsme se na naše děťátko na ultrazvuku ještě jednou. Bylo ideálně natočené, takže lékař ihned rozpoznal pohlaví. Zeptal se nás, jestli ho chceme znát. U prvního dítěte jsme se nechali překvapit, ale tentokrát jsme chtěli tuto informaci vědět. “Na devětadevadesát procent je to holčička!” Byla jsem překvapená. Nevím proč, ale vsugerovala jsem si, že budu mít jen samé kluky. I prozatimní průběh těhotenství byl stejný jako u Michala. Také jsem si říkala, že možná chce mít Míša bráchu, aby ho učil na skejtu, fotbal, střílet... On sám mě však několikrát uklidnil, že je mu to upřímně jedno, protože je už bohužel dost velký na to, aby byli parťáci.

Měla jsem radost. Hned jsem viděla copánky, kterých jsem se nadělala, ale nikdy svému vlastnímu dítěti. Šatičky, panenky... Trochu jsem radost tlumila, aby si lidé v plné čekárně o mně nemysleli, že jsem bláznivá ženská. Jakmile jsme však byli s Ivanem ve výtahu, neubránila jsem se slzám dojetí. Objala jsem ho a společně jsme se radovali...

A začal konkurz na jména. A také malé rodinné „hádky“, neboť i Míša měl své tipy. Já jsem chtěla jen jedno jediné, ale chlapům se můj tip úplně nazamlouval. Nicméně jsem si řekla, že je nechám vybouřit a za pár měsíců jim nedám šanci. Radost z holčičky korunovaly výsledky amniocentézy, které nejen potvrdily ženské pohlaví, ale hlavně vyvrátily možnost vrozených vad. Byl to krásný pocit a hned se mi lépe dýchalo...

text: Olga Šípková, foto: TVERET, Marie Votavová – 10. 11. 2004, 04.29:08